Řeznická generace, která ctí tradici, riskuje a nevzdává se
Začalo to v rodině Pátků na přelomu 19. a 20. století. V roce 1901 se narodil Josef, který ve třicátých letech minulého století položil základ rodinné tradici, jenž se točila a točí kolem masa. Ze sedmi dětí, které se svou manželkou přivedl Josef na svět, zůstaly u řemesla tři. A další generace, i přes nepřízně v podobně hospodářské krize, komunismu a kolektivního vlastnictví, i novodobé hospodářské krizi, udrželi rodinnou tradici živou a voňavou.Tak už to v řeznictví bývá.
Všechno začíná u Josefa
Řeznickému řemeslu se Josef šest let učil u řezníka a hostinského Kubelky v Heřmanově Městci. Osud ho poté zavál do Bartoňova nedaleko Ctětína, v době, kdy mladá Československá republika prožívala léta budování a nadšení a jeho obyvatelé tvořili chudí kameníci pracující v nedalekých žulových lomech. Josef Pátek, hýřící elánem a touhou podnikat otevřel nejprve kramářskou živnost. Záhy k ní přidává živnost řeznickou. A v roce 1930 se i přes probíhající hospodářskou krizi, která těžce zasáhla zdejší kraj, rozhodnul pro nejzásadnější krok – v srpnu 1930 odeslal živnostenskému odboru Okresního úřadu v Chrudimi žádost o povolení licence na živnost hostinskou a výčepní. Ačkoliv udělení živnosti neproběhlo bez komplikací (ostře se proti tomu postavili například představitelé Společenstva hostinských a výčepních z nedalekých Nasavrk), na konci srpna ji Josef získal a v Bartoňově se to začalo točit(v tanečním sále i ve výčepu).
Dařilo se mu i v létech válečných a poválečných – i v období nesvobody v letech 1939-1945. Po komunistickém převratu ale vzaly události přece jen rychlý spád. Ačkoliv byly zpočátku kroky KSČ namířeny proti velkým podnikům, došlo i na malé živnostníky. V roce 1951 se živnost Josefa Pátka dostala do zorného úhlu Okresního národního výboru v Hlinsku, který předal Krajskému národnímu výboru v Pardubicích spis ve věci Trestního oznámení Josef Pátek, řezník a uzenář v Bratroňově – neodůvodněný schodek masa. Celý případ, jak už to tak v padesátých letech bohužel bylo, nebyl příliš čistý, fakta byla pozměněna, protiargumentace Josefa Pátka nebyla bránana zřetel. Schodek byl vyčíslen na 366 kg masa s odůvodněním, že trestný je hrubý schodek masa ve výši 162 kg. Oficiálně byl spáchán přestupek proti paragrafu 88 odstavec 1 trestního zákona číslo 88/1950 Sb. – Přestupky v oboru výživy a zásobování (1) Kdo ztíží nebo ohrozí a nebo kdo ruší výživu obyvatelstva nebo hospodaření krmivy, bude potrestán pokutou do 100 000 Kč nebo veřejným pokáráním nebo odnětím svobody až na tři měsíce. Výše celkového schodku byla odhadnuta 40 000 Kč. Plat Josefa Pátka v roce 1950 činil 1000 Kčs. Z tohoto platu musel uživit svých sedm dětí a ženu. Proces znárodňování dopadl i do rodiny Josefa Pátka, živnost a rodinná tradice byla násilně přerušena.
Tradici obnovuje po revoluci vnuk Oldřich
Řemeslo, podnikatelský duch a chuť budovat ale v rodině zůstal, tradice znárodněním nezapadla. Řemeslu se i přes obtíže věnovala velká část rodiny a vedla k němu i mladého Oldřicha Čejku, syna jedné z Josefových dcer. Ten nejprve pomáhal při venkovských zabíjačkách a podobných hodech, později začal pracovat v řeznictví a postupem času se vypracoval na vedoucího prodejny. Po revoluci v roce 1989 se rozhodl osamostatnit a koupil bud ovu ve Skutči, v níž otevřel řeznictví. Pustil se tím do nelehkého úkolu: rozhodl se totiž uzeniny a další řeznické lahůdky nejen prodávat, ale i vyrábět. V průběhu devadesátých let otevřel novou výrobnu a stále více se dařilo i obchodu. A k rodinné tradici, lásce k řemeslu i touze podnikat opět vedl aktivně i své děti(ze třech dnes v rodinné firmě pomáhají dvě).
Oldřich se dědečku Josefovi podobá v několika věcech – nejen v touze budovat rodinné řemeslo, navazovat na tradice a podnikat, ale i v ochotě riskovat, která je ale s podnikatelským řemeslem neodmyslitelně spjata. Dědeček Josef se pustil do podnikání ve třicátých letech, kdy vrcholila světová hospodářská krize.
Oldřich se v podobné krizi ocitl v roce 2008, kdy byla česká i světová ekonomika velmi vratká. A právě v tomto roce se rozhodl Oldřich investovat peníze do koupě domu, bývalé masné výrobny, pro realizaci prodejny a dalších aktivit v Pardubicích. Těsně před podpisem smlouvy banka sjednanou výši půjčky radikálně ponížila, ale Oldřicha od touhy podnikat a plnit si sny neodradila ani finanční krize. Na koupi domu sehnal soukromé finance a pustil se do rozvoje rodinné tradice.
Další generace nastupuje
I přes to, že řemeslo a podnikání v řeznickém oboru je stále práce tvrdá a jako jakékoliv podnikání nekonečná, rodinná tradice se ctí a do podnikání se zapojili další generace – syn Oldřicha Čejky Martin i dcera Eva. Společně se vrhli do modernizace podniku, v roce 2015 tak firma prošla přerodem ze soukromého podnikání a právní formy OSVČ na rodinné s.r.o. Zároveň byla nastavena celá řada automatizace procesů ve firmě, kterou mladá nastupující generace vidí jako klíčovou v dalším rozvoji podniku do budoucna. Na světě je ale už nová generace. Vnuk František však zatím vystupuje pouze v roli malého modela a milovníka poctivých staročeských uzenin, na které je rodinný podnik, jenž překonal všechny těžkosti v minulém století, hrdý.
